Znova tu sedím obklopená mlhou nostalgie a vzpomínám několik let dozadu. Vzpomínám na dobu, kdy jsem končila jednu etapu na základní škole a začínala novou na střední. Bylo to období, kdy jsem poznala přes internet spoustu lidí a někteří se mi zaryli pod kůži víc než jiní. O některých jsem se již v minulosti na tomto blogu zmínila a někteří upadli v zapomění.
V ten čas jsem většinu svého času trávila za monitorem počítače až dlouho do noci. Pařila jsem online hru, kde jsem se stejně převážně vykecávala, zapojila se do RPG hry, ke které jsem se dostala přes blog, pročítala články různých blogerů a zanechávala jim komentáře a při tom všem jsem samozřejmě neopomenula být neustále online na facebooku. Mé celé dny se točily hlavně kolem těchto aktivit. Ve škole jsem sedávala neklidně, protože jsem měla obrovskou chuť vystřelit z lavice, doběhnout domů a zapnout komp.
Jenže ze začátku jsem byla hlavně závislá na náladě otce a na tom, jestli mě na počítač pustí, protože mi byl přenechán pouze takový starý dědeček, který utáhl leda brouzdání po netu a to zrovna ne ve špičkové rychlosti. Teprve až v průběhu střední jsem dostala notebook a ten jsem rozhodně nešetřila. Měla jsem ho rozžhavený po celý den a nebyl pro mě problém prosedět u něj dlouhé hodiny až do půlnoci (a dýl).
Vím, zní to smutně, ale ve skutečnosti jsem svá středoškolská léta proseděla u počítače. Nebyl problém mě dostat ven, ale nebylo tolik lidí, co by se o to snažilo. V reálném světe jsem měla pár svých dobrých přátel a ve světě internetu jsem jich měla jednou tolik. Neříkám, že jsem si nikdy nezanaříkala nad svým nudným životem, ale upřímně.. jsou horší životy.
Spíš teď mě mrzí, že jsem se všemi taky nějak ztratila kontakt. S nikým z nich se už nebavím a není to proto, že já bych nechtěla, ale je to z důvodu, že oni se nějak "vytratili" či na mě zapomněli. Jo, na někoho mám číslo, facebook nebo email, ale jsem zrovna ten typ člověka, co se bojí, že by druhé otravoval. A vlastně ani pořádně nevím, o čem bych se s nima měla bavit a jestli by se oni chtěli bavit se mnou. Ať už je to tak nebo onak, to se nejspíš nikdy nedozvím. Byla to prostě jedna z mnoha kapitol mého života, která se už nikdy nevrátí.
"I wish I could go back in time and relive one more such a day."
By Darkness ღ
darknessxoxo
To dobre poznám to sedenie za notebookom. Odkedy som ho tiež dostala, ide v podstate každý deň minimálne pol dňa, pretože you know, internet is so addictive, a potom tiež, s kamoškou sme si založili RPG a to keď hráme, väčšinou končíme až po jednej ráno... Mala som to ale nejako vyvážené, že aj počítač, aj chodenie von... A to kontaktovanie s ľuďmi je mi ľúto, tiež to poznám. Dáš človeku priestor, ale až tak veľa, že už sa v podstate ani nepoznáte... :/ Ale ako sa vraví, jedna kapitola sa končí a druhá začína :)