When I was five.

13. května 2014 v 21:14 | Darkness ღ |  My Diary
Beatiful!

Člověk by neřekl, jak může čas tak rychle letět. Přijde mi to jako včera, kdy jsem seděla ve školce na koberci se vzorem autíček a hrála si s dřevěnými zvířátky. Nic mě netrápilo a jedinou mojí starostí bylo, kdy se pro mě vrátí moje maminka. Maminka, která pro mne znamenala celý svět a nikdo důležitější neexistoval. Těšila jsem se, až mě vezme domů a možná mi dá i něco dobrého na zub. Odpoledne pak budu běhat venku s kamarádkami, dokud maminka nevyjde před barák a neřekne mi, že pro dnešek to stačilo.


Ach, jak zlaté časy to byly. Nestarala jsem se, jestli budu dost vyspělá na to, aby mne vzali na základní školu, kam půjdu po ní a jestli se vůbec dostanu na vysokou. Nedoléhala na mě moc, kterou mají naši vrstevníci - moc ovlivnění. Otázky typu "Co si mám vzít na sebe? Není tenhle účes out? Neměla bych u začít s někým chodit?" mi byly naprosto cizí. Jediné, co mi nahánělo strach, byl bubák pod postelí, náš lustr (dělal se na něm takový odraz, co vypadal jako oko, které vás neustále sleduje) a paroží u babičky a dědečka, které viselo na schodech - a nesmějte se mi!
Můj svět byl plný pohádek, panenek, barbínek (největší radost mi udělala "ta pravá od Mattela"), dětských písniček, plyšáků, apod. Vstávávala jsem brzy ráno, abych se mohla dívat na svoje oblíbené pohádky mezi které patřili především Pokemoni a Tom & Jerry. Samozřejmě nemohu opomenout ani Krtečka, Lískulku, Silvestra a Tweetyho, Jen počkej zajíci! a v neposlední řadě Digimony. A neříkejte mi, že jsem byla jediné ranní ptáče. :)
Dnes jen se smutkem v očích vzpomínám na časy, kdy mojí barvou byla růžová a mým snem bylo stát se princeznou, pro kterou si přijede princ na bílém koni. Vím, že to bylo naivní, ale které dítě není v dnešní době aspoň trochu naivní? A vlastně proč by se mi to nemohlo splnit? Na každou čeká nějaký ten "princ" a co na tom, že nepřijede na koni, ale třeba na kole? Každý příběh může mít happyend. :)
By Darkness ღ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lory Lory | Web | 13. května 2014 v 21:59 | Reagovat

Souhlasím, jako by to bylo včera, kde jsou ty léta, nikdo nic neřešil, nikdo nikomu nijak vážně neubližoval a jak si řekla, maminka, panenky a další hračky byly celý můj svět :')

2 Miss Nothing Miss Nothing | Web | 14. května 2014 v 16:20 | Reagovat

Máš pravdu, je smutné se ohlídnout a vidět, jak se za tu dlouhou dobu všechno změnila. Chybí mi taková ta bezstarostnost a lidi, se kterými se teď už vídám jen zřídka a nebo vůbec.

3 Crona KanameSenpai Crona KanameSenpai | Web | 14. května 2014 v 22:42 | Reagovat

ne to není černým úhlem.... je to načrtnuté tuškou a jinak černou pastelkou dodělané

4 Kix*♥ Kix*♥ | Web | 16. května 2014 v 17:41 | Reagovat

Hihi, to si pamatuju, stávala jsem brzo jen kvůli Scooby Doovi! A taky tam bývali Pokemoni :-)
Lískulka :-) tak na tu si taky pamatuju..
jo nostalgie, kde jsou ty časy... odvál je vítr :-) je to škoda...
to mi připomnělo... čekám prince na bílém koni! no zatial prichádzajú iba tie koně.....

5 Buddy Buddy | Web | 19. května 2014 v 22:55 | Reagovat

Nádhera.. taky mi to připadá jako včera.. ty roky strašně ubíhaj, jenom mrkneš a zachvilku ti bude 30 a budeš mít možná rodinu.. možná milujícího manžela, nebo taky dobitka co tě mlátí.. Nikdy nevíš co bude v budoucnu, a docela mi chyběj i ty časy když sem si hrála s panenkama, šila jim oblečky..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama